Evita – skutečnost versus legenda

Evita Duarte Perónová zemřela na rakovinu děložního čípku v roce 1952, v pouhých třiatřiceti letech. Její národ ji neskonale miloval, obdivoval a považoval téměř za svatou.

Koncem sedmdesátých let se jejího životního příběhu chopil Andrew Lloyd  Webber a vytvořil umělecké dílo, které pod názvem Evita obletělo postupně celý svět. Český divák mohl příběh chudičké dívenky, která celý svůj život zasvětila touze po lepším životě  svého národa shlédnout teprve po pádu železné opony, ale jistě shledal,  že je to dílo mimořádně dojemné a krásné. Nepochybně je to hlavně díky tomu, že jeho tvůrce měl opravdu velkou fantazii  a dost možná i úmyslně krátkou paměť.

Ale abychom mohli Evitu Perónovou pochopit, musíme znát její příběh celý:
Narodila se jako Eva Ibarguren Duartová a jako nemanželské dítě chudé, argentinské švadleny a velmi bohatého statkáře. Dnes je nemožné zpětně zjistit, zda Evitina matka statkáře opravdu milovala a stala se jeho nevinnou obětí, nebo zda se ho pouze snažila využít ke zlepšení vlastních životních poměrů. Jisté je jen to, že happy end se nekonal a Evita svůj život zahájila v hliněné chatrči poměrů tak nuzných, že je pro nás jen velmi obtížné si je představit. Narodila se ale s duchem, který tyto poměry nedokázal snášet a tak v pouhých čtrnácti letech z domova utekla. Její životní cíl byl i přes její nezralost a mládí stanoven velmi přesně – Evita toužila po lásce a materiální jistotě a byla odhodlaná dosáhnout toho za každou cenu. Jako nástroj zvolila už v patnácti letech sex. Nabízela ho ale velice cílevědomě především mužům, kteří jí mohli kousek po kousku posunovat po společenském žebříčku směrem vzhůru. Mnohem později byla všemi svými bývalými milenci označena za: „….vychytralou a mazanou, která s gustem nabízela orální sex tam, kde z toho pro ni plynuly výhody…“

Cesta to musela být náročná a touha po lásce se z ní bohužel vytratila. K jejímu druhému cíli ji zavedla teprve, když jí bylo 24 let. Její chřípí osudově zavětřilo ve chvíli, kdy proti ní stanul stejně ctižádostivý, 48letý pučista Juan Perón, který se netajil dvěma věcmi – nekriticky obdivoval až miloval Adolfa Hitlera a ve svém soukromí si velice potrpěl na společnost velmi mladých dívek. V té době již zkušená Evita nasadila všechny své zbraně a stala se nejen Juanovou manželkou, ale také vládcem celého jeho dalšího konání. Díky jejímu postrkování se v roce 1943 stal ministrem práce a sociální péče a získal si obdiv a přízeň chudých tím, že jen tak „z oleje“ zvýšil minimální mzdu. To ale nebylo dost. Evita zorganizovala pro svého muže mohutnou volební kampaň zaměřenou na sociální programy pro nejchudší Argentince tzv. „descaminados“ – tedy pro lidi, kteří nemají ani košili, a vyhrála.  Juan Perón se pod taktovkou své sotva gramotné manželky stal v roce 1946 prezidentem a Evita se stala nejmilovanějším andělem Argentiny.

I nadále organizovala rozsáhlou nadační činnost, která dala vzniknout mnoha nemocnicím, školám a obchodům pro nejchudší z nejchudších v Argentině. Součástí této neprůhledné nadační činnosti byly ale také přesuny milionových částek z argentinské státní kasy na Evitina soukromá bankovní konta ve Švýcarsku. A Evita byla konečně šťastná a navíc byla celým chudým národem milována jako nevídaná a neohrožená národní hrdinka s překypujícím srdcem. Sama žila život v excentricky pojatém luxusu a obklopovala se jen tím, co bylo považováno za nejdražší – její róby, šperky, zařízení, to vše bylo tak  nákladné a nápadné, že se stávala terčem různých útoků, jejichž cílem bylo připomenout národu, že se nechává vodit za nos bývalou „šlapkou“. Evita se tak musela postarat, aby celá její minulost včetně pornografických materiálů zmizela.

O její těžce vybojované štěstí jí ale nakonec ve velmi mladém věku připravil bezpohlavní  a tudíž nezmanipulovatelný a nezkorumpovatelný nepřítel – těžká a zdlouhavá rakovina. Evita zemřela a národ vystoupil do ulic a plakal a zoufal si jako malé dítě.

Její hrob dodnes zdobí čerstvé květy, které tam ve výročí její smrti nosí chudí lidé. Jsou to ale většinou staří chudí lidé. Mladá generace pomalu otevírá oči nad kdysi famózní až graciózně neopodstatněnou sociální politikou fašistického Juana a neradostně odděluje Evitin andělský mýtus od chamtivé povahy ženy, která jej stvořila.

My bychom ale při posuzování Evity Perónové neměli zapomínat zase na to, že tuto nelaskavou povahu stvořila především těžko snesitelná bída a bezvýchodnost jejího dětství.