Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem – 7.díl

Tak tomu říkám trapas. Normálně mě zazdil. Prostě dělal, jakoby mě nikdy předtím neviděl. Jakoby neexistovala ani jedna společně strávená noc, jakoby to nebyl on, kdo mě celé dny i noci pronásleduje v mých představách, jakoby to nebyl on, kdo ve mně jen vzpomínkou vyvolává záchvěvy touhy. Šílela jsem vzteky. Copak to pro něj nic neznamenalo? Byla jsem pro něj jen epizodka v jeho bohatém sexuálním životě? Najednou mi připadalo, že ta společná noc vlastně ani neexistovala. Jak mě mohl takhle ponížit! Nenávidím ho! Hlavně že na Kláru si vzpomněl, aniž bych jí musela popisovat. Prostě mu stačilo jméno. A co víc, podle všeho to vypadá, že celá ta taškařice a modely jako pro princeznu, budou pro ni. Zrovna pro NI! Jestli existuje na světě spravedlnost, pak zřejmě v tom paralelním. V tom, ve kterém já se bohužel nevyskytuju. Nenávidím je oba!

Podobné výkřiky, nadávky a hesla mi vydržely zhruba dva dny, než jsem byla schopná se na věc podívat alespoň trošku racionálně.

„Mysli obchodně!“ nabádala mě Kamila. „Oprosti se od osobních vazeb a vztahů. Je to prostě jen zakázka.“

„Já přeci nebudu šít šaty zrovna pro ni. Pro NI!“ rozčilovala jsem se. „Ona mi ho ukradla!“

„Vybral si jí,“ ujistila mě bez špetky soucitu. „Co s tím naděláš?“

 „Ale…“ nadechla jsem se k další salvě argumentů, kterými Kamilu přesvědčím o tom, že si vybral úplně špatně a co hůř, že je absolutně hrozné, že si vybral Kláru. Ale pak mi konečně až  k mozku doputovala její slova. Ano, vybral si jí a já s tím nic nenadělám. Prostě jsem mu nalítla. Jako pitomá, uhihňaná puberťačka jsem se mu naservírovala v plné kráse a on jen využil situace.

Z fáze nenávisti jsem přešla poměrně plynule do fáze sebelítosti, ve které jsem vydržela neuvěřitelný týden. Týden jsem chodila jako tělo bez duše a snažila se pochopit, co dělám ve svém životě špatně, že se mi nikdy nic nevede. I když jsem si kdesi hluboko v mysli uvědomovala, že se mám v životě mnohem lépe, než jiní lidé, že se mi daří skvělá kariéra, že mohu cestovat a dělat si co chci. Ale to, že jsem nenašla tu pravou lásku, mě tížilo víc, než jsem si dokázala připustit. Toužila jsem po muži, který mě bude milovat, který mě bude hýčkat, který pro mě nachystá romantickou večeři, dá si se mnou horkou vanu při svíčkách a divoce se pomiluje ve sprše. Toužila jsem usínat i probouzet se v mužné náruči a to mě tížilo mnohem víc než hlad ve třetím světě, nenávist a války nebo nezaměstnanost. Byla jsem sebestředná a chtěla jsem být šťastná.

Po sedmi dnech týrání sebe sama jsem konečně přišla k rozumu, zamkla jsem své city hluboko na petlici a začala se zase chovat jako chladná obchodnice. Do kanceláře jsem si nanosila zásobu kafe i müsli tyčinek a obložila jsem se čistými papíry a uhlem. Chvíli jsem jen tak seděla a pozorovala kapky deště, které se v pravidelných intervalech rozprskávaly o mé okno a listí poletující v podzimním větru. Pak jsem zabořila nos do papírů a vrhla se na práci. Vztek, nenávist, nenaplněná touha to vše mě pohánělo jako motor a já jsem malovala a malovala. Šaty, které se objevovaly na papíře, byly jedinečné, zajímavé, provokující i extravagantní. Byly plné mých pocitů, vyjadřovaly spalující vášeň i zlobu. Malovala jsem jako smyslů zbavená. Chtěla jsem to ze sebe všechno dostat, takže jsem úplně zapomněla na čas.

 „Teda tady to vypadá,“ zhrozila se Kamila, když se objevila ve dveřích. Zvedla jsem hlavu od výkresů a byla jsem zmatená. Za okny už byla tma, ale neměla jsem ponětí, kolik může být hodin.

„Och,“ Kamila vzala do ruky několik mých návrhů a dlouho si je prohlížela. „To je nádhera Tess. Fantazie! Jsi neuvěřitelná.“

„Myslíš?“ ujišťovala jsem se nesměle. „Opravdu si myslíš, že jsou ty návrhy dobré?“

    „Dobré? Blázníš?! Jsou skvělé, výborné, úžasné!“ rozplývala se. „Kdy na nich začneme pracovat?“ 

    „Já doufám, že nikdy,“ odfrkla jsem znechuceně. Začala jsem skicáky prokládat křídovým papírem, aby se nezničily a naskládala jsem je do desek. Ty jsem vložila do obálky, na ně jsem nevzhledně načmárala adresu a podala je Kamile: „Mohla bys to prosím tě donést na tu adresu? Byla bych ti moc vděčná.“ 

     „Ale já…., mě se to dneska nehodí. Už tak jsem tady o hodinu déle, než jsem plánovala.“ Vykrucovala se Kamila.

„Dobře, tak to hodím do pošty, pošlu to zítra,“ pokrčila jsem nevzrušeně rameny.

„Neříkala jsi náhodou, že ty návrhy musí mít dneska?!“ zjišťovala Kamila.

„Jo, ale z těch pár hodin už se nestřílí. Jedno je jisté, mě tam osobně nikdo znovu nedostane. NIKDO a NIC!“ ujistila jsem jí nesmlouvavě.

„Jsi nemožná, to zkažené rande mám u tebe!“ povzdychla si Kamila. Vytrhla mi obálku z ruky a zároveň už vytáčela telefonem taxi.

„Terezo? Stalo se něco, proč mi nebereš telefony?“

    „Tess, zajdeme na večeři? Musím ti vyprávět novinky!“

    „Terezo, sakra, co se zase děje?!“

    „Tess? Jsi snad u Josefíny?“

    „No, tak Tess, nechtěj, abych začala panikařit!“

    „Terezo! Kde sakra jsi?!“

    „Tess? Něco jsem provedla? Ty se na mě zlobíš?“

    „Hodláš mi ještě někdy vůbec vzít telefon?“ Vzkazy, které nechávala Klára na mém záznamníku, se měnily podle její nálady i momentálního strachu o mou osobu. Od Kamily vím, že se mě pokoušela zastihnout několikrát i v práci, ale já se nechala zapřít. Nechtěla jsem s ní mluvit. Nechtěla jsem slyšet její úžasné novinky, nechtěla jsem poslouchat o tom, jak je neuvěřitelně šťastná, jak našla muže svých snů. Ona si totiž našla muže mých snů. A to jí zatím nedokážu odpustit. Vím, že jako správná kamarádka bych jí měla přát jen to nejlepší. Ale asi nejsem ta správná kamarádka. Klidně bych tohle kamarádství zahodila, jen kdybych ho znovu mohla sevřít v objetí, kdybych znovu mohla cítit jeho žhavý dech a vychutnávat si jeho polibky. Vzdala bych se všeho pro ten opojný pocit touhy, který ve mně dokázal vyvolat smyslným blouděním prstů po mém těle, pro ten plamen vášně, který ve mně zažehnul a který mě spaloval na popel. Dokázala bych se vzdát všeho pro jednu jedinou noc s ním.

 „Tess, pošta!“ haleká z vedlejší kanceláře Kamila.

Líně se protáhnu a dojdu si pro hromadu obálek, které rychle třídím. Některé letí do koše rovnou, aniž bych se namáhala je otevřít. Vím, co v nich je, buď pozvánky na přehlídky, kterých se zúčastnit opravdu nehodlám, nebo reklamní prospekty. Ovšem obálka se zlaceným monogramem mě v klidu nenechá. Srdce se mi rozbuší jako splašené a ruce se mi roztřesou, když se snažím opatrně roztrhnout lem obálky. Vysypou se na mě malé vzorky látek lehké a nadýchané jako letní mlha v nejrůznějších barvách. Konečně se mi podaří vydolovat i přeložený list papíru, na kterém stojí jasné a stručné: Termín dodání 31.10. 2013 v 24,00 hod. M.

Nic víc, nic míň.

„Kamilo, vyhrály jsme to! Máme tu zakázku,“ vydechnu stále ještě v šoku.

Kamile vypadne z ruky propiska. „To si děláš srandu!“ A pak se strhne šílenství. Kamila vyskočí na nohy, přečte si přes rameno stručné oznámení a pak mě popadne do náruče a vesele se se mnou zatočí kolem dokola. „No, to je bomba! Víš, co to znamená? Prestiž a neskutečně moc peněz. A slávu a věhlas a hromadu peněz!“ Směje se jako blázen a přitom tancuje po kanceláři.

 „Vyhrála jsem,“ šeptám si pro sebe a konečně se mi vrátí zpět obchodní duch. Sesbírám vysypané látky a jednu po druhé si prohlížím. Jsou jemné, vypadají, že jsou tkané ručně a rozhodně nejsou k sehnání v běžné obchodní síti. Sehnat takové látky nás bude stát mnohem více času, než samotné ušití šatů.

„Přestala by sis laskavě hrát na roztleskávačku a šla se na něco podívat?“ brzdím nadšení své obchodní partnerky. „Zdá se, že máme problém. Dost velký problém. A to jsem moc zvědavá, kdo nám ho pomůže vyřešit.“

     „Já,“ ozve se za mými zády hlas, který se do mě zabodne jako nůž. Ohromeně se otočím a nabodnu se na ten nejkrásnější pohled jaký znám. V jediné minutě mi myslí proběhnou všechny vzpomínky a já jen tak tak odolám, abych se mu nevrhla do náruče.

„Co tu chceš?!“ zasyčím na něj odměřeně.

 „Tebe!“ řekne prostě, jakoby se nechumelilo. Musím se několikrát zhluboka nadechnout a v duchu napočítat do deseti. I když silně pochybuju, že  by mi pomohly počty do milionu. Pak procedím skrz zuby: „Tak to máš smůlu, nejsem na prodej.“ Nechám ho tam stát a odkráčím tak nejdůstojněji, jak to jen jde do své pracovny a hlasitě za sebou třísknu dveřmi. Idiot!

Foto: Profimedia.cz