Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem – 4.díl

„Kláro, ještě nemůžu. Opravdu ne, ale ozvu se co nejdřív,“ slibovala jsem Kláře už po několikáté do telefonu. Věděla jsem, že si o mě dělá starosti, ale nemohla jsem si pomoci. Domů mě to vůbec netáhlo. Po nekonečných pěti letech práce, jsem si k neskonalému údivu všech svých podřízených i Kamily, mé společnice, vzala na měsíc dovolenou.

„Dovolenou?! Ty si bereš dovolenou?!“ opakovala Kamila stále dokola, když jsem za ní s tím přišla.

„Ano, já si beru dovolenou. Po pěti letech na ní mám snad nárok nebo ne?“ ušklíbla jsem se a snažila se působit dojmem, že se jedu na měsíc opalovat přinejmenším na Floridu. Rozhodně jsem neměla v úmyslu jí vykládat, že má cesta vede do nepříliš přívětivé části Bulharska.

„Jo, jasně, že máš, promiň, ale je to prostě šok.“ Omlouvala se hned Kamila. „Neznám většího workoholika, než jsi ty a workoholici si prostě dovolenou nikdy, a tím myslím NIKDY neberou.“

„Možná nejsem až takový workoholik, jak si myslíš.“ Usmála jsem se smířlivě. „Kdyby cokoliv, budu na telefonu, budu mít s sebou i laptop, tak prostě piš, volej.“

 „Ani omylem,“ zhrozila se. „Když už si se konečně odhodlala vzít si dovolenou, nehodlám tě z ní rušit ani na minutu prací. Stejně nás teď čeká jen šití a šití, u kterého už být nemusíš. Já to pohlídám a na podzimní přehlídku v Londýně to připravím.“

Kývla jsem hlavou na souhlas a v duchu už se viděla na kilometry daleko. Od toho výletu do baru uplynul už celý týden a já se pořád nebyla schopná zhluboka nadechnout. Chovala jsem se jako chovanec nějakého ústavu. Neustále jsem se otáčela, vracela se a z okna sledovala, jestli se někdo nepohybuje v blízkosti domu a nesleduje mě. Kontrolovala jsem snad stokrát denně telefon a email a děsila se, jestli nenajdu zprávu nebo mail od známého neznámého. A když jsem nenašla, nedostavila se úleva, ale nepopsatelný pocit zklamání. V noci jsem se budila z nočních můr zpocená a vzrušená a s pocitem nenaplnění a zoufalství. Zůstat tady, asi bych byla brzy zralá do blázince. Ovšem dovolenou bych svou cestu k Josefíně nenazývala. Byl to spíš útěk.

„Tess, stalo se něco? Od té doby, co jsem tě viděla naposledy, se chováš jako šílenec.“ Vyzvídala Klára.

„Asi jsem jen přetažená, potřebuju menší pauzu.“ Snažila jsem se jí vysvětlit. Jenže Klára mě znala až moc dlouho a až moc dobře.

 „Jo to rozhodně potřebuješ pauzu, ale sama od sebe. Mimochodem, mluvila jsem s tím chlápkem z baru a chtěl….“

 „Cože?!“ zhrozila jsem se. „Kláro, proboha tě prosím, vyhýbej se mu obloukem.“

„Tak to půjde dost těžko, dneska s ním jdu na oběd.“

     „To nemyslíš vážně! Musíš to okamžitě zrušit!“

     „Blázníš? Copak jsi ho neviděla? Je to ten nejrajcovnější muž široko daleko, a když ty nemáš zájem, pak já teda rozhodně ano!“

     „Kláro, on je…..ty s ním prostě nemůžeš jít, je to moc nebezpečný, slyšíš?!“ naléhala jsem, ale Klára byla nejspíš naladěná na jinou frekvenci.

„Miluju nebezpečný muže, jsou úžasní v posteli.“ Ujistila mě se smíchem. „Budu ti vyprávět. Měj se.“ A než jsem se stačila nadechnout a něco dodat, v telefonu jen pípalo.

„Kláro? Kláro! Klárooo!“ křičela jsem do mluvítka jako smyslů zbavená. Nevěděla jsem, co mě děsí víc, jestli to, že by jí mohl ublížit, nebo to, že by se mu mohla líbit. A že Klára to s muži umí, jsem se přesvědčila už tisíckrát.

Měla jsem po náladě. Ještě, že byla Josefína se svými „kamarádkami“ na partičce karet a šálku čaje s lahodnou brandy. Tyto sedánky pořádala každý týden ve svém domku u jezera a já jsem se jich odmítala účastnit.

 „Jednou si budeš muset připustit to, kým jsi. A čím dřív to bude, tím líp pro tebe.“ Krčila rameny Josefína, pokaždé když jsem jí odmítla doprovodit.

Namísto toho jsem se uvelebila s hrnkem kouřící kávy v pohodlném křesle u otevřeného krbu, z okna jsem pozorovala padající listí a neúnavný déšť a snažila se nemyslet. Jenže to bylo nemožné. Můj zdravý rozum to nechtěl přijmout a bránil se všem těm věcem stejně jako já.

Vzala jsem si do ruky knihu v kožených deskách. Pohladila jsem ošuntělý obal, jako bych se mohla dotknout své mamky. Obal byl na mnoha místech prodřený, to jak deník dnes a denně brala do ruky a pečlivě si do něj zapisovala každičkou událost, myšlenku i nápad. Četla jsem ho už po druhé a stále jsem nemohla uvěřit. Tohle se nemohlo dít, to je přece možné jen v  pohádkách nebo v nezměrné fantazii spisovatelů. Tohle není normální. Já nejsem normální, moje rodina není normální…

  „Jsem doma,“ vytrhla mě z přemýšlení Josefína a hned mě zahrnula hromadou otázek. „Jak ses měla? Jedla si? Není ti zima? Nepotřebuješ něco, už jsi přečetla ten deník?“

S odpovědí na jedinou z těch otázek jsm se nenamáhala. Koneckonců Josefína s tím ani nepočítala. Plynule přešla z palby otázek k tomu, jak se měla ona. Vyprávěla mi historku, jak podváděla v kartách, jak její nejlepší kamarádka Marie má problémy s krční páteří, jak se syn její další kamarádky Grety oženil s úplnou husičkou, kdo čeká ve vesnici dítě a kdo koho podvádí. Neměla jsem nejmenší tušení, o kom nebo o čem mluví, ale přikyvovala jsem na souhlas. Bylo to tak nejjednodušší. Položit otázku bylo jako spustit samopal. Josefína se mi okamžitě snažila vysvětlit, kdo je kdo a kdo s kým chodil už ve školce, kdo hezky zpívá a kdo odešel z vesnice do města a vůbec si nepolepšil. Dneska už jsem neměla sílu na žádné informace. Můj mozek prostě vypnul. I mé tělo se tomu bránilo. Možná to tak bylo dobře. Protože mé sebeovládání a zdravý rozum visel opravdu na velmi tenkém vlásku.

 „Jsem unavená, půjdu si lehnout,“ zvedla jsem se z křesla a deník jsem položila na stolek vedle něj.

 „Tak brzy? Vždyť ještě nebylo ani osm,“ divila se Josefína. „Je toho na tebe hodně, viď holčičko?! Ale to přejde, uvidíš.“ Láskyplně mě pohladila po vlasech. Chabě jsem se na ní usmála. Její optimismus totiž rozhodně nesdílela.

Spánek byl jediný únik od světa reality. Jenže noční můry, které mě pronásledovaly, nebyly o nic lepší. Chtěla jsem spát, ale bála jsem se usnout. Ještě hodně dlouho po půlnoci jsem ležela s očima dokořán a poslouchala, jak si Josefína cosi drmolí pro sebe. Na babču měla neuvěřitelnou výdrž. Když mě uviděla stát na svém prahu, vůbec nebyla překvapená a to mě naposledy viděla, když umřeli mí rodiče. Tehdy mi vtiskla do ruky lístek se svou adresou a řekla, že se uvidíme, až přijde ten správný čas. Když přišel, prostě to věděla. Otevřela dveře a v klidu prohodila: „Jsi tu brzy.“ A poodstoupila, abych mohla projít.

 „Teď není úplně vhodná chvíle,“ ozvalo se rozčileně ze zdola.

Posadila jsem se na posteli. Josefína se s někým dohadovala. Takhle pozdě? Rozhodně to nebude žádná z jejích kamarádek. Vyskočila jsem z postele a přes lehkou noční košilku jsem si přehodila župan. Potichu, jak mi to jen stařičká dřevěná podlaha dovolila, jsem se kradla ke dveřím a ze schodů dolů.  Pootevřené dveře do kuchyně osvětlovaly i chodbu. Musela jsem se chovávat ve stínech a špicovala jsem uši, abych rozuměla.

   „Josefíno, vy víte, že je to nutné.“ Uslyšela jsem povědomý mužský hlas.

„Ještě na to není připravená, musíme jí dát víc času. Musí to přijmout.“ Šeptala naléhavě Josefína.

 „Tak jí dejte ten amulet, urychlí se to.“

     „Ať tě ani nenapadne jí o něm někdy říct!“ rozčílila se Josefína, ale hned si to uvědomila a zase ztišila hlas. „Je příliš brzy.“

„Ona to zvládne,“ nepřestával naléhat mužský hlas.

Byla jsem šílená zvědavostí. To mluví o mně? A jaký čas, jaký amulet, sakra, co se tady děje! Chtěla jsem vidět nezvaného hosta a přikradla jsem se blíž ke dveřím. Jenže jsem nepočítala s nízkou komodou, na které měla Josefína telefon. Zakopla jsem o něj a telefon i s vázičkou plnou bylinek se zřítil k zemi. Rachot, který se ozval, by probudil i mrtvého. Byla jsem prozrazena. Josefína rozrazila dveře kuchyně a rozsvítila světlo. Mžourala jsem do něj a omluvně jsem se usmála.

„Terezo?!“ divila se.

„Promiň, já jen nemůžu spát, chci si udělat šálek bylinkového čaje.“ Byla jsem na svou pohotovou odpověď náležitě pyšná.

„Běž si lehnout, přinesu ti ho,“ řekla rezolutně. Zcela evidentně nechtěla, abych se s její návštěvou potkala. Jenže já už měla těch lží dost.

 „To je dobrý, přeci za mnou nebudeš lítat po schodech nahoru. Udělám si ho.“ Usmála jsem se, jak nepřívětivěji jsem uměla.

Josefína se postavila do dveří, jakoby příchozího chtěla chránit vlastním tělem.

„Já ti ho přinesu!“ zadívala se mi upřeně do očí a já náhle pocítila neskutečnou únavu. Najednou jsem nevěděla, proč na tom čaji tak trvám, proč si ho chci udělat sama.

„Dobře, děkuju,“ hlesla jsem a vykročila jsem zpátky ke schodům.

Jestli mi ten čaj donesla, nebo ne, jsem neměla tušení. Sesunula jsem se do postele a usnula jsem dřív, než se má hlava stihla dotknout polštáře. Zdálo se mi o mé matce. Snažila se mi něco říct, ale neustále se mi vzdalovala. Křičela jsem, snažila jsem se za ní utíkat a chtěla jsem jí obejmout, ale ona se stále vzdalovala. Natáhla jsem po ní ruce a cítila jsem, jak mi její hřejivá dlaň pomalu klouže a ona se vzdaluje víc a víc, až úplně zmizela. Probudila jsem se leknutím. Venku byla ještě tma, ale kdesi vzadu na nebi už člověk mohl tušit blížící se svítání. V domě byla tma. Špicovala jsem uši, jestli neuslyším Josefínu a jejího neznámého návštěvníka. Potichu jsem se přikradla ke dveřím a pomalu jsem je otevřela. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Za dveřmi stála tmavá vysoká postava. Než jsem stihla zaječet, vpadnul dovnitř, přitáhnul si mě k sobě a pusu mi zacpal rukou, abych nemohla křičet. Vyděšený tlukot mého srdce musel být slyšet na kilometry daleko. Vytřeštěně jsem se na něj podívala a čekala na nejhorší. Strach však vystřídalo překvapení. Namísto krutých očí násilníka jsem se utápěla v nebeské modři.

 „Musel jsem tě vidět!“ vydechl.