Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem – 3. díl

Klára do mě neurvale strčila loktem, abych se probrala. Jenže já byla zajatá pohledem jeho neskonale modrých očí. Vymyslel někdo někdy úžasnější kombinaci, než tmavé vlasy s modrýma očima? Co se mě týče, tak rozhodně ne! Ten chlap byl dokonalý. Jeho krása až brala dech a já si bytostně uvědomovala pohledy všech žen v klubu, ze kterých bylo patrné jediné: Tohohle chlapa musím dostat. Každá z těch žen tady včetně Kláry by dala cokoliv za to, kdyby teď stál před nimi a žádal je o tanec. Nerozmýšlely by se ani minutu. Klára nechápala, co blbnu. Nespokojeně s sebou na barové židličce šila a snažila se mě na něj upozornit.  Nevydržela a znovu do mě drcla, tentokrát mnohem neurvaleji. Kdybych na to nebyla připravená, skácela bych se mu rovnou k nohám.

„Tess,“ zasyčela na mě a hlavou hodila směrem k němu.

Konečně jsem se probrala, vysvobodila jsem svůj pohled z jeho zajetí a střelila jsem pohledem ke Kláře. Za tohle mě tutově zabije.

„Dík, netančím,“ odvětila jsem tak klidně, jak jsem jen dokázala. Na bar jsem hodila peníze za svůj drink, kterého jsem se ještě ani nedotkla, Kláře jsem šeptla, že se jí ozvu a mizela jsem z jeho dosahu.

„Terezo! No, to si děláš srandu?“ slyšela jsem za sebou zoufalé Klářino volání. Dolétla ke mně i její trošku zbrkle vykoktaná omluva: „Nezlobte se, není dnes jen trošku ve své kůži.“

Tak v tom má pravdu. Rozhodně nejsem ve své kůži. Ale ne jen dnes. Ale pokaždé, když se objeví v mé blízkosti. Prchala jsem z klubu co nejrychleji to šlo. Motala jsem se mezi těly tanečníků, rozrážela zamilované dvojice v těsném objetí, vyhýbala jsem se partám rozesmátých mužů na lovu. Já jsem ten svůj vzdala. Protože kdybych to neudělala, stala bych se sama štvanou laní.

Zhluboka jsem se nadechla svěžího podzimního vzduchu jako bych se právě topila. Na těle mi vyrazily kapičky potu, a přesto mnou třásla zimnice. Musela jsem pryč. Zběsile jsem mávala na každý projíždějící taxík a vůbec mi nevadilo, že mě smáčel nekončící déšť. Deštník jsem samozřejmě nechala někde v klubu. Jenže jako na potvoru ani jeden nezastavil. Sakra! Vztekle jsem dupla nohou na podpatku tak silně, že se mi ulomil. No, paráda. Sundala jsem si druhou botu a nekompromisně si ulomila i druhý podpatek. Absolutně mě nezajímalo, že ty lodičky stály dva tisíce. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku a tou byl útěk. Musím se odtud dostat pryč. Hned!

U chodníku zastavilo černé luxusní auto s neprůhlednými skly. Určitě další nadšený tanečník, ženoucí se za zábavou, napadlo mě. Omyl! Zadní okýnko přímo vedle mě se pomalu stáhlo.

 „Nepotřebujete svézt?“ 

 „Já…ehm, jak jste….co tady….ne.“ koktala jsem zmateně. Jak se sem sakra dostal tak rychle? „Ne, nepotřebuji odvoz, děkuju!“ odmítla jsem rázně a dál zběsile mávala na taxík až se mě konečně jednomu zželelo. Bez ohlédnutí jsem naskočila na zadní sedadlo a nadiktovala adresu.

„A prosím rychle!“ pobídla jsem taxikáře a snad úplně poprvé jsem se ho nebála. Tedy alespoň ne tolik jako JEHO. Neustále jsem se otáčela a skrz kapky na zadním okně jsem se snažila zjistit, jestli nás černé auto sleduje, nebo ne. Než jsem vystoupila u našeho domu, málem to se mnou švihlo. Měla jsem nervy na pochodu. Co když tam dojede dřív? A co tam vlastně dělal, docela určitě tam nikde nebydlí. Všechny nájemníky z našeho domu jsem znala. Byli to buď lidé z branže, nebo třeba šéfredaktorka módního magazínu, se kterou jsem velmi úzce spolupracovala, bydlel tady úspěšný herec i neúspěšná zpěvačka, podnikatel v oblasti strojírenství i majitelka několika světoznámých butiků. On mezi nimi rozhodně nebyl.

Vyběhla jsem z auta a vzdálenost mezi chodníkem a vstupními dveřmi jsem zvládla v rekordním čase. Kdyby mi Viktor neotevřel dveře, asi bych prolítla skleněnou výplní.

„Děje se něco, slečno?“ zajímal se Viktor starostlivě. Rozhlédnul se kolem setmělou a prázdnou ulicí a pak za námi zamknul dveře.

Ve světle honosně vybavené vstupní haly jsem si najednou připadala směšně. Ten nezkrotný strach byl definitivně pryč, po hrůze z prožitého šoku nebylo památky a mě znovu napadlo, že se mi to vše jen zdálo. Že to byl zase výmysl mé bujné fantazie. Mých snů. Otočila jsem se, abych se o tom přesvědčila, a málem jsem leknutím vykřikla. Za skleněnými dveřmi stála černá silueta. Zdálo se mi, že mě jeho oči propalují modrým žárem i přes ně. Co se to tady sakra děje?!

Neodbytný pocit, že něco v mém životě se právě hroutí, mě neopustil ani o dvě hodiny později, kdy už jsem ležela vykoupaná a zachumlaná v dece. Nepřítomně jsem vypínala a zapínala lampičku a místnost tak halila do tmy a hned zase do světla. Bála jsem se usnout a zároveň jsem se bála být vzhůru. Napínala jsem uši, jestli neuslyším tiché zaklepání, i když jsem jasně řekla Viktorovi, ať za mnou žádné návštěvy a zvláště pak pánské až do odvolání nepouští. Kdesi hluboko uvnitř jsem cítila, že to pro NĚJ nebude v žádném případě problém. V hlavě jsem si přehrávala celý dnešní den a sama sobě jsem se divila, co mě tak vyděsilo. Až hodně pozdě k ránu jsem konečně upadla do říše snů. A ani ve snech jsem od něj neměla pokoj. Ocitla jsem se opět v nebezpečí, útržkovitě jsem viděla jen velký požár kdesi daleko za mnou, ale nebyl to obyčejný požár, vypadalo to jako hranice. Jako hranice, na které stáli lidé. Všude kolem se ozývala vřava, lidé zmateně pobíhali sem a tam a křičeli. Někteří se křižovali a ukazovali si na mě. Intuice mi velela, abych utekla. Rozeběhla jsem se, ale do nohou mě řezaly ostré kameny. Byla jsem bez bot a na sobě jsem měla ukoptěné šaty. Netrvalo jim dlouho chytit mě. Zmítala jsem se, bránila a kopala kolem sebe. Vláčeli mě po zemi k té hranici.

Hon na čarodějnice! Prolétlo mi myslí. Myslí si, že jsem čarodějnice. Slyšela jsem nářek žen na hranici i výkřiky ostatních, cítila jsem horko, které se šířilo od ohně, a strach mě úplně ochromil. Ztratila jsem vědomí.

Když jsem se znovu probrala, ležela jsem v JEHO náručí. Okolní vřava i lidé a hořící hranice zmizeli. Zůstala jsem jen já a on uprostřed nádherně rozkvetlé louky. Můj zachránce se nade mnou starostlivě nakláněl a jemně mě hladil po tváři. Když jsem se mu podívala do očí, pomalu se ke mně přibližoval, až se naše rty spojily v nekonečném polibku. Všechny otázky, které jsem měla na jazyku, se mi z hlavy ztratily jako pára nad hrncem. Dokázala jsem myslet jen na něj, na jeho jazyk proplétající se s mým, na jeho pevnou a přesto něžnou náruč, ve které jsem se cítila bezpečně a chráněná před celým světem. Přitáhla jsem si ho blíž a probírala se jeho hnědými vlasy, které spadaly až na ramena. Uvědomila jsem si, že na rozdíl ode mě je oblečený jako šlechtic, v dokonale padnoucích šatech a kabátci, za pasem měl meč se zlacenou rukojetí, do boku mě tlačilo cosi, co připomínalo váček s penězi. Byl bohatý a chtěl mě. Cítila jsem jeho vzrušení přes tenkou látku plátěné košile i hrubou suknici. Bála jsem se, že si to rozmyslí, začala jsem ho líbat mnohem intenzivněji a zároveň jsem zběsile přejížděla rukama po hebké látce, která skrývala vypracované tělo.

„Ach, Michaeli, tolik jsem se bála, že mě nenajdeš.“ 

Znala jsem ho, znala jsem přinejmenším jeho jméno. Překvapilo mě to.

„Vždycky tě najdu,“ šeptal mi mezi polibky. „A vždycky tě zachráním. Nikdy jim nedovolím, aby ti ublížili. Nikdy, rozumíš?!“ Říkal to tak naléhavě, tak vášnivě, tak opravdově, že mi nezbývalo než kývnout, že mu rozumím. Teprve po té se znovu ponořil do mých rtů a přitom mi vyhrnoval košili. Jeho dotyky připomínaly dotyky motýlích křídel. Byly tak něžné a svůdné, hořela jsem touhou. Chtěla jsem ho cítit v sobě a hned. Byla jsem nedočkavá a plná touhy. Nenechal mě prosit ani čekat dlouho. Toužil po mně stejně jako já po něm. Naše spojení bylo provázené burácením hromu a drobnými kapičkami deště, které se postupně měnily v déšť a pak v pořádný slejvák. S tím jak rostlo mé vzrušení, byl intenzivnější i déšť. Milovali jsme se rychle a nedočkavě. S dlouho potlačovanou vášní. Netrvalo dlouho a bylo po všem.

„Promiň, lásko,“ omlouval se Michael. „Tolik jsem po tobě toužil. Opravdu to nešlo udržet.“

Umlčela jsem jeho omluvy polibkem.

„Miluji tě,“ zašeptal mezi polibky a podíval se mi přímo do očí. Jeho rysy se změnily a já se s výkřikem probudila. Lampička zůstala rozsvícená a já tak mohla rychle přeběhnout pohledem po pokoji. Nic se nezměnilo, jen čas na budíku se posunul o celé dvě hodiny. V ložnici jsem byla jen já a nikdo jiný. Ale byla jsem nahá. Župan, ve kterém jsem se zachumlala do peřin, ležel v nohách postele, peřiny byly rozházené všude kolem a v zrcadle jsem viděla své rozcuchané vlasy a rty naběhlé od dlouhých polibků.

Co se to sakra děje? Musím najít Josefínu. Hned!

Předchozí díl si přečtěte zde:

článek