Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem – 10.díl

Celý den jsem se potloukala po domě bez cíle a s myšlenkami černějšími než uhel. Nevěděla jsem, co dělat. Sama v cizím domě, s amuletem, kterého stačilo se dotknout, a viděla jsem svou matku, s kruhy pod očima z nedostatku spánku a se strachem pulsujícím celým mým tělem. Tak dlouhý den už jsem hodně dlouho nezažila. Byla jsem ochotná i uklízet, jen abych nějak zabila čas, který se táhnul jako špatně rozžvýkaná žvýkačka, jenže Josefínin dům by mohl klidně hrát hlavní roli v reklamě na jakýkoliv čisticí prostředek. Nikde, ale opravdu vůbec nikde nebyl nepořádek. Dokonce mi připadalo, že tu není vidět ani smítko prachu, ani miniaturní pavučinka. Dokonale sterilní prostředí. Veškerou činnost, kterou jsem mohla udělat, bylo umýt po sobě hrnek od snídaně.

Odpoledne jsem z nedostatku nějaké jiné smysluplné činnosti vyrazila na obhlídku okolí. A dobře jsem udělala. Tohle místo totiž mělo neuvěřitelnou atmosféru. Člověk se z přetechnizované doby plné počítačů, telefonů, aut a spěchu, najednou ocitne uprostřed bujné přírody plné barev. Zamilovala jsem si to tady na první pohled. Skaliska nad rozbouřeným jezerem vypadala hrozivě, a přesto působila zvláštně uklidňujícím dojmem. Tady se procházela celé své dětství i dospívání má matka. Zajímalo by mě, jaká byla. Vlastně si jí vůbec nepamatuju. Celý svůj život zasvětila cestování a psaní cestopisů. Neustále leželi i s tátou ponořeni do knih, starých map a historických záznamů, ve snaze objevit něco, co ještě vůbec nikdo neobjevil. Nikdy jsem se moc nezajímala o to, co vlastně dělají, co hledají a možná to byla chyba. Mimoděk má ruka sáhla po amuletu, který se mi teď houpal na krku. Ucítila jsem, jak z něj vychází hřejivé světlo. Sklonila jsem k němu hlavu a podívala se na úsměv, který mi tolik let chyběl.

Myšlenkami jsem se vrátila do doby, kdy jsme byli ještě všichni spolu, kdy jsem byla bezstarostná holka, která si užívala nezměrné lásky svých rodičů i celé rodiny a výhod domácího studia. Mí rodiče totiž byli odpůrci masového vzdělávání. Říkávali, že nikdy mi nikdo nedá víc, než staří učení lidé. Velmi často mě brávali sem do Bulharska, ale hodně času jsem trávila také v Jižní Americe, kde jsem se učila poznávat bylinky a míchat z nich masti. Kdyby tak naši věděli, že jsem se tam kromě toho naučila pálit jedinečnou tequilu a popíjet jí jako starý námořník, asi by mě tam s takovým nadšením neposílali. Na to ale neměli čas. Většinou jsme se nepohybovali ani stejném kontinentě, natož snad ve stejném domě. Dlouhou dobu jsem jim to měla za zlé. Teď bych dala cokoliv za to je smět alespoň ještě jednou vidět, říct jim, jak mi chybí a nechat se obejmout a chvíli se cítit jako malá holka v bezpečné matčině náruči. A vůbec by mi nevadilo, že tráví celé dny na cestách. Jen vědomí, že někde jsou, by mě uklidňovalo. Sevřela jsem amulet v dlani a s tichou motlitbou na rtech jsem zavřela oči.

Najednou se se mnou celý svět roztočil. Chtěla jsem se podívat, co se to děje, ale nedokázala jsem otevřít oči. Cítila jsem, jak se země kolem mě chvěje a mění se teplota. Chladivý vzduch vystřídalo horko a za chvíli mráz s ledovým vichrem. Točila jsem se kolem dokola a přísahala bych, že jsem ztratila půdu pod nohama. Jestli je tohle zase jeden z těch mých šílených snů, pak bych už měla opravdu zcela vážně zauvažovat o tom, že navštívím nějakého doktora. Tohle přeci není normální!

Konečně se mi podařilo otevřít oči. Amulet v mé ruce zářil jako světlo majáku a já se rozhlédla kolem sebe. Ale místo, kde jsem stála, jsem nepoznávala. Sice jsem stála na skaliscích, ale v dálce nebylo vidět ani živáčka, ba co víc, nebyl vidět ani žádný dům. Kam sakra zmizela celá vesnice včetně domu tety Josefíny? A kde se tady vzal ten hustý les? Vždyť před chvílí tady byla docela holá mýtina. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, když jsem zaslechla dusot, který se nebezpečně blížil ke mně. Instinktivně jsem se rozběhla k lesu přede mnou, abych našla bezpečný úkryt. Jenže běh mi ztěžovaly těžké dlouhé sukně, které se mi motaly kolem kotníků. Tyhle šaty už jsem někde viděla, někde už jsem viděla i tohle místo, slyšela ten dusot koní i vzdálený křik. Ach ano, v mém snu, hon na čarodějnice.

Sotva jsem se ukryla mezi stromy, zahlédla jsem skupinu ozbrojených rytířů, kteří se objevili na skaliscích. Jejich koně prudce oddychovali, ale nezdálo se, že by byli unavení. Rytíři se rozhlíželi kolem sebe, někoho hledali. Mě?

Neměla jsem nejmenší tušení, kde jsem se to ocitla. A hlavně v jakém čase. Začala jsem se potichu prodírat lesem, pryč od nich. Navzdory mému zmatku, mé nohy nějakým zvláštním způsobem věděly, kam mají jít. Minula jsem lesní studánku, u které stáli dva mohutní jeleni i skalní převis, kam se mohl člověk docela bezpečně schovat před zraky všech. Šla jsem dál podél potoka a potom podél zlatých polí, na nichž pracovali rolníci, až jsem došla k malé, obílené chalupě s doškovou střechou, nad jejímiž dveřmi se houpala cedule, která dávala tušit, že v domě žije babka kořenářka. S klepáním jsem se nenamáhala. Rovnou jsem zatlačila a silné dubové dveře povolily. Chvíli mi trvalo, než jsem přivykla tmě. Celý domek tvořila prostorná světnice plná nejrůznějších pytlíků plných bylinek a koření, směsí na čaje, mastiček a lektvarů. Ta vůně, která se tady linula, byla omamná, nádherná a hlavně mně dokonale známá. Věděla jsem, kde co je, v jakém pytlíčku se co skrývá. Tady jsem byla doma. Lekla jsem se, když jsem zahlédla vysokou postavu u kamen. Chtěla jsem se otočit a utéct, ale pak se ta žena otočila a já překvapením zalapala po dechu.

„Mami?!“

Nepromluvila, jen jí po tváři skanula slza. Dlouho si mě se směsicí smutku i pýchy v očích prohlížela a pak rozevřela svou náruč. Neváhala jsem. Vběhla jsem do ní a zabořila nos do její lněné košile. „Mami,“ vydechla jsem. „Tolik jsi mi chyběla. Kam jsi zmizela a kde je táta? A co děláš tady a co tady dělám já? Kde je Josefína a proč mám na sobě tohle?“ Chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou ve snaze dozvědět se co nejvíc, dokud je tady, dřív než zase navždycky zmizí.

„Pšt, holčičko,“ konejšila mě, jako když jsem byla malá. „Jsi v bezpečí. Co tě tak zdrželo?“

„Jak to myslíš, zdrželo?“ Obezřetně jsem se od ní odtáhla. „Mami, co se to tady děje?“

„Hon na čarodějnice,“ řekla klidně s pokrčením ramen. „Už zase.“ Dodala ještě.

„Nemyslím venku,“ rozčilovala jsem se. „Ale tady, kde jsem se tady vzala? Vím docela jistě, že jsem ještě před pěti minutami stála na útesu nedaleko domu tety Josefíny.“

„Josefíny?!“ vyjekla zděšeně. „Co jsi proboha dělala u té staré bláznivé čarodějnice?!“

„Je to přeci tvoje sestra. Jediný člověk, který mi zbyl, když jste s tátou odešli.“ Snažila jsem se vysvětlit, ale narazila jsem na hradbu nepochopení.

„Josefína je nebezpečná, kvůli takovým, jako je ona, už zemřelo zbytečně moc mladých dívek.“

„Mami, možná má trošku trhlé nápady a občas mluví rychleji, než se dokáže pohybovat ten nejlepší sprinter v zemi, ale není nebezpečná.“ Snažila jsem se jí přesvědčit.

„Co je to sprinter?“ nakrčila matka přemýšlivě čelo.

„Mami?“ zeptala jsem se opatrně. „Jaký je rok?“

„1863.“

Hrklo ve mně jako ve starých pendlovkách, které visely nad pecí. Teď už jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem ztratila půdu pod nohama, ba co víc, já jsem se ztratila v čase a neměla jsem nejmenší tušení, jak se odtud dostat zpět. Má matka vypadala naprosto spokojeně. Nevzrušeně, nebo to své vzrušení na sobě alespoň nedávala znát, si míchala něco v malém kastrůlku a jen po očku mě občas sledovala. Neměla jsem nejmenší tušení, co se tady děje a jak jsem se na to snažila přijít, málem bych přeslechla tiché klepání. Když se ozvalo podruhé a má matka nereagovala, chtěla jsem vzít za kliku a otevřít, ale v tu chvíli stála vedle mě a jemně mě donutila ruku stáhnout. Prstem na ústech mi naznačila, abych byla zticha a pošoupla mě do malého výklenku za dveřmi. Zakryla jej starým hadrem a pak sama otevřela dveře.

„Kde je?!“ ozval se mužský hlas, který mi byl zvláštně povědomý.

„I tobě krásný den,“ odpověděla s naprostým klidem má matka. „Koho hledáš? Kdo kde je?“

„Sáro, myslím to vážně, vím, že je tady. Potřebuju s ní nutně mluvit! Hned.“

„Opravdu nevím, o čem to mluvíš, Michaeli!“ usmála se mírně matka a mně se zastavilo srdce.

Michaeli?!!

Foto: profimedia.cz