Dětské sny aneb Mami, jednou budu hadem.

Později, když jsem pochopila, že princeznou bych se musela narodit, náležitě jsem rodičům vynadala, proč jsem se tak nenarodila, a rozhodla se, že není krásnější povolání než popelářka. Chtěl to brácha, tak já taky. Přeci stát celé dny na tom stupátku a mávat z výšky na své kamarády je tak úžasné…I to se mi rozleželo a hodlala jsem se stát letuškou.

Po prvním výšlapu na Kočičí kameny na dětském letním táboře, kdy jsem nakrmila z výšky holuby svou snídaní, jsem usoudila, že letadla pro mě nebudou to pravé ořechové. Inu, co se dalo dělat, budu tedy modelkou, řekla jsem si… Ale dorostla jsem výšky sotva stošedesáti centimetrů a věřím, že mé nohy, mezi kterými by proběhl pes i s boudou, by fotografy ani módní návrháře příliš neoslovily. A to nemluvím o obřích nosních dírkách, kterými by šlo šňupat rodinné domky, předkusu a koňských zubech. (To jsem vystudovala po každodenním pozorování se v zrcadle v době puberty:-)) Kariéra modelky mě ovšem také nečekala.

Asi nejdéle se mě držela touha být paní učitelkou, i když dnes jsem ráda, že i to jsem si nechala projít hlavou a „uvážlivě“ jsem hned v prvním semestru z pedagogické fakulty utekla. Zcela jistě si umíte představit, jakou radost z toho měli moji rodiče.

Dnes jsem ráda, že dělám práci, která mě baví a mám doma téměř puberťáka, který má ve svém povolání zcela jasno. Bude dělat to, co nejvíc ponese. I když ještě tak před pěti lety chtěl být policistou. Tehdy jsem se byla plná pýchy, jak ušlechtilé má představy můj syn o svém budoucím povolání a byla nadšená, jak velké má srdce, že chce pomáhat lidem. Ovšem na jednoduchou otázku proč, mi synek, aniž by vzhlédl od kostek stručně odvětil: „Abych ti mohl dát pokutu.” Mladší dcerky se ze zcela pochopitelných důvodů raději neptám. 🙂

A co vy a Vaše sny? Měli jste šílené nápady být astronauty, bagristy, nebo snad hadem? Povídejte, přehánějte a my ten nejšílenější a nejvtipnější nápad odměníme nějakou pěknou cenou.