Čtení na víkend: Spinkej, můj maličký

Leží v trávě na zádech, oči má zavřené a hlavu lehce skloněnou na stranu. Je ticho. Tráva tiše šelestí, jak ji čechrá mírný letní vítr. Dlouhé, černé vlasy poletují ze strany na stranu a ve chvílích bezvětří se uvolněně pokládají na zválená stébla trávy a dívčí ramena. Na tváři spící je něžný úsměv. Zdá se jí…

… cosi podivného. Sklání se k ní tvor s obrovskou hlavou a s hlubokýma, velikýma očima. V těch očích se zračí znepokojení, údiv, panika. Tvor očividně nechápe, kde se tu vzala a co tu vlastně dělá. Ona sama to taky nechápe. Před chvílí si ještě ve svém pokoji v dalekém městě pohrávala se skleněnou koulí a teď… Všude kolem jen podivná, zelená stébla, která jsou ostřejší než střep. Zkoušela jedno to divné stéblo utrhnout, ale téměř vzápětí ucítila ostrou, pálivou bolest, a z dlaně jí tekla krev. A pak – usnula.

Ale je docela pravděpodobné, že to všechno se jí jenom zdá. Ve skutečnosti neleží na té podivné zelené hmotě, ale ve svém pokoji. A to zvíře tady, to je matka, která se ji snaží probudit. Už je to tak dávno, kdy ji matka každé ráno budívala. Ty doby, kdy byla ještě malé děvčátko, minuly. Teď už je skoro dospělá, brzy ji otec zapíše do nabídkové knihy a pak už přijdou kupci. Jeden po druhém se budou chodit předvádět otci, který bude potají odhadovat jejich kvality.

Jedinou útěchou děvčete je blýskavá, skleněná koule. Nikdo neví, že ji má. Možná, že jde o vůbec jediný exemplář na Existenci. Dívka ji našla docela náhodou. Ráda se toulala podzemím. Byla tam sice zima a tma, ale ona se nebála. Byla tam taky neuvěřitelná špína a smrad, ale to jí nevadilo. Bavilo ji chodit v tom tichu a naslouchat šramotu krys, které před ní divoce prchaly do všech stran. Počítala stíny zemřelých a představovala si, jaké to asi bylo – ta smrt. A taky – ten život…

Představovala si toho hodně. Kdysi totiž doma našla cár papíru se starodávnými znaky. Útržek tajemné knihy, jak jí prozradila matka. Potom dívce vysvětlila, že ten papír je něco, co dřív bylo docela samozřejmé, ale pak to vyšlo z módy a nakonec papír prostě zanikl – jako mnoho dalších věcí.

Ten příběh, který jí pak vypravovala, byl zvláštní. Vyprávěl o dívce, jenž se jednoho dne píchla o květinu a usnula. A spala by pořád, kdyby  nepřišel princ a neprobudil ji.

Tady v podzemí dívčiny představy ožívaly. Hlídky tuhle část města moc nehlídaly, protože do podzemí chodil málokdo. Lidé se tam jít báli. Dívka nikdy nepochopila, čeho se vlastně bojí. Stínů zemřelých? Ty stíny jim přece už nemohly ničím ublížit. Hladila ty žalující stíny dávno mrtvých lidí a představovala si, jak asi ve skutečnosti vypadali, po čem toužili, v co doufali… Ona doufala v zázrak. Jenže zázraky se nedějí. Kdysi jí matka vyprávěla o tom, že zázrak je něco, co se nikdy nestává, leda v pohádkách. Od té doby si dívka představuje, že žije v pohádce.

Usíná na tvrdé podlaze a čeká, že ji ráno probudí princ. Ale zatím ji pokaždé jako vždycky vzbudí matka. Dotkne se ústy jejího čela a jemně s ní zatřese. Matka ji miluje.

Dívka ví, co je to láska, a ví i to, že je zakázané o něčem takovém se vůbec jen zmínit. Milovat je ten nejhorší zločin v Existenci. Lidé totiž už dávno nežijí, pouze existují, a na nějakou lásku v jejich světě není místo. Obě si to uvědomují a tak mlčí a nikdy o tom spolu nemluví. Pro matku jde o to jediné, co ji ještě drží od posledního rozhodnutí. Pro dívku to znamená naději.

Matka uvadá den za dnem a pořád víc a víc přemýšlí o svém posledním rozhodnutí. Dívka tuší, že ten den, kdy ji navždy ztratí, se nezvratně blíží. Matku už přestalo bavit existovat. Dívka si kutálí koulí po špinavé podlaze a dává pozor, aby ji nerozbila.

…Když dívčin otec  uzavřel kupní smlouvu s jedním z kupců, přestala být dívkou. Stala se z ní žena. Manželka. Ještě později i matka. Nejprve povila světu syna. Dívka se však nemohla smířit s tím, že z jejího syna se jednou stane stejný muž jako ti ostatní. Krutý. Zlý. A tak, krátce nato, co brzy po synovi povila manželovi dceru, odnesla obě své děti do podzemí. Hlídka se jako vždy nevyskytovala poblíž a tak ji nikdo neviděl. Nesla obě děti v náručí a brodila se vrůstajícím bahnem a špínou. Věděla, že tam, kam jde, se snad ještě nikdo neodvážil. Všichni se té temnoty báli. A taky toho, co by tam mohli najít. Všechny ty otázky a odpovědi, co by je tu mohly překvapit.  A ti mrtví, kteří by mohli začít mluvit.

Věděla tedy, že tam budou její děti v bezpečí. Položila je do bláta, nejdřív dcerušku a pak i syna. Chlapec se rozplakal. Malá ještě nechápala, co se děje, ale on už ano.

„Pšš,“ přiložila si dívka prst na rty. „Spinkej, můj maličký…“ zašeptala. Pláč ustal. Chlapec si položil hlavu vedle své sestry a zavřel oči. Stála tam ještě dlouho potom, co usnuli. A přemýšlela, jak se asi bude tvářit její princ, až sem jednoho dne přijde a místo zakleté princezny tu najde spící děti. Tady budou její děti v bezpečí. Před všemi možnými testy a výcviky a bůh ví, čím ještě. Tady je nikdo nenajde.

Vykradla se z podzemí a zamířila domů. Hlídka nikde. Za starých časů by si řekla, že má štěstí. Ale štěstí v Existenci? Lidé dokonce ani nevěděli, co si pod tím slovem mají představovat. A jen málo z nich si dokázalo vzpomenout, že kdysi dávno něco takového skutečně existovalo. Štěstí. Nebo třeba láska.

Dívka na lásku občas vzpomínala. Na to, jak ji s matkou kdysi dávno objevily a jak ji musely tajit. Ona ji pohřbila ve svém nitru, matka v horách zapomnění, kam ji odvezla bájná Zebra. Zebra, která si jednoho dne přijede pro každého.

Dívka doufala, že až si přijede pro ni, dokáže na ni nasednout bez rozechvění. Bez očekávání lásky, která nikdy nepřijde. To, co z ní zbylo, nechala v tom temném, smrdutém podzemí.

Tráva, na které dívka leží, se mění v zaschlé bláto, které v tomhle pokoji bývá odjakživa. Pokoj už léta nikdo neuklízí a není tu nic jiného než tma, zima, špína a smrad. Dívka zvolna otevírá oči a hledá to divné zvíře, které by tu někde mělo být. V očích se jí zračí nejistota, údiv a panika.

Rána v dlani krvácí. Ale nepořezala se o trávu, vlastně ani neví, co to tráva je. Dlaň má rozdrásanou od ztuchlých zdí, kterými sem neproniká ani světlo, ani teplo. Žádná existence.

Dívka marně volá Zebru, aby ji odsud odvezla. Marně vykřikuje své poslední rozhodnutí. Ví, že ji nikdo neuslyší, ale křičí až do úplného ochraptění. Křičí tak, že posléze upadá do bezvědomí.

A když se probudí, nevnímá nic jiného než podivnou, tupou prázdnotu a pocit naprosté apatie.

O Radce:

Žiju sama s třemi dětmi, čtyřmi kocoury a psem 🙂 Už 9 rokem pracuji jako knihovnice v knihovně v Klášterci nad Ohří a dělám tu nejúžasnější práci, jakou si jen lze představit pro člověka, který odjakživa žil knihami a příběhy vůbec. Práce s lidmi mě baví a práce s knížkami je něco jako splněný sen. Odjakživa jsem si přála dvě věci – být knihovnicí a spisovatelkou… Obojí se mi splnilo, takže co víc by si člověk od života měl ještě přát? Lásku? Spokojenost? Štěstí? Radost z každého dne? Myslím, že dokonce i tohle už teď mám 😉 Žiji v Perštejně, vlastně odjakživa, jen s krátkou přestávkou, je to místo mého dětství a mládí a ráda jsem se sem po pár letech zase vrátila. Ve volném čase ráda cestuju (když je s kým), píšu (když je co) a čtu (je vždycky co, jen si najít dostatek času, který ale zaměstnaná žena s třemi dětmi jen těžko hledá)… Co vůbec nemusím, je televize. Když potřebuji odreagování, jdu do divadla nebo do kina a když se nenabízí ani jedna z těchto možností, pustím si nějaký film na dvd… Ovšem i to jen velmi sporadicky… Když už volný čas opravdu mám, vítězí kniha.

Foto zdroj: profimedia.cz