Čtení na víkend: Přežít svou smrt

Třeskla slova.

A další. Ošklivá slova v ošklivém kabátě, tápající dosud ztichlým pokojem přímo k ní. Anna pevně sevřela čelisti k sobě, aby nezačala plakat. Zařekla se, že její slzy už on nikdy neuvidí.

Když se k ní přiblížil, ztuhla napětím, rty křečovitě semknuté, zdánlivě skrytý strach v přivřených očích zběsile řval o pomoc. Nicméně už dávno se přesvědčila, že jí nikdo nepomůže. Ani Bůh. I kdyby tam nahoře opravdu byl.

Jakože není.

Není?

Sklonil se nad ní s úmyslem ji políbit.

Po tom všem…

Sklopila oči a vyhasle zašeptala: „Nech mě.“  Suveréně se pousmál a naklonil se blíž.

„Nech mě,“ opakovala otupěle a prudce ucukla před jeho ústy. Držel ji za paže a když viděl znechucení v jejích očích, stiskl ji pevněji. Strach ji nejprve ochromil, ale vzápětí zoufale zatěkala očima kolem sebe. Věděla už, že proti jeho síle nemá šanci. V pominutí smyslů hrábla po párátku. Jak směšné. Ale pojednou ji uklidňovalo, že má aspoň „něco“ čím se může bránit. Ubohé párátko.

Ubozí lidé, když klesnou až tak.

Hluboko.

Pousmál se. Využila jeho chvilkové neopatrnosti a horečně se vyprostila z jeho bolestivého sevření. A zase. Slova. Krutá slova beze špetky slitování. Slova ostřejší než střep, zakusující se pod kůži, způsobující rány, které nezacelí ani čas.

Natožpak omluvy.

Nanicovaté, neupřímné, plytké omluvy, které ochable proletí vzduchem a rozplácnou se o zašpiněnou zeď.

Prudce a naštvaně se narovnal a horečně rozvířený vzduch rozčeřil zbytky pavučiny vlající v rohu pokoje. Anna sledovala ty potrhané, šedivé cáry, jak poletují vzduchem a snažila se nebýt.

Nebýt tady, nebýt s ním.

Jdi! Jdi už! Jdi pryč… dunělo jí ve spáncích. Jdi!

Když konečně odešel do ložnice, cítila jak se jejího těla zmocňuje nekontrolovatelný třes. Zuby jí cvakaly o sebe, vědomí jí začala obestírat mlha, hrdlo měla sevřené, stále obtížněji se jí dýchalo. Panika v jejích očích křičela do otupělých stěn opuštěného pokoje.

Marně.

Udusí se.

Najednou Anna zoufale chtěla žít. Copak má být tento den opravdu ten poslední?

Nikdo neví, co mu přinese další den, jestli vůbec přijde, myslela si. A najednou… Chtěla, aby přišel. Aby dny přicházely tak jako dosud, jeden za druhým, stejné a přece každý jiný.

Obyčejné dny, kterých si příliš nevážíme.

Z reproduktoru v rohu pokoje se linula panova flétna. Anna lapala po dechu a s vypětím sil se snažila ovládnout a dýchat zhluboka, uklidnit se, přežít. Krásná hudba v tiché noci plné bolesti.

A ačkoli měla Anna mnohokrát ve svém životě takový ten hrozný pocit, že už ji nic hezkého nečeká, najednou si s lítostivou hrůzou uvědomila, že to není pravda. Existuje tolik zajímavých knih, které by si chtěla přečíst. Tolik krásných míst, kam by se chtěla podívat. Tolik úsměvů a objetí svých dětí, pro které stojí za to překonávat občas i ty těžkosti, které jsou někdy tak moc těžké, až má člověk pocit,  že je neunese.

Ach ano, děti.

Děti ji tu ráno najdou.

Pojednou Anně do očí vhrkly slzy. Ty zrádné, tolik potlačované, proklínané slzy.

Prosím!

Koho? Oč?

Aby tu ráno byla, až se děti vzbudí? Usměvavá či unavená, uštvaná neustálým kolotočem každodeního života zaměstnané matky?

Nebo prostě jen aby… byla?

Ženské tělo se začíná třást silněji než dosud. Anna se pokouší vpravit do úst prášek na uklidnění. Není schopna udržet v ruce hrnek s čajem, polovinu ho vybryndá na stůl, jednou rukou se přidržuje okraje stolu a namáhavě lapá po dechu.

Odpusť!

Kdo? Co?

Všechno… Ach bože…

Odpustky.

Hloupé, ponižující odpustky. My přece také neodpouštíme…

Vždyť ani ona sama už neumí odpustit. Neumí a možná ani… nechce.

Přesto náhle cítí, že se její tělo zklidňuje. Pořád se jí špatně dýchá, strach ji přikurtoval do křesla, oči zabořené do dlaní, krk naběhlý a bolavě stávkující.

Dýchej!

Dýchá a začíná se vracet zase zpátky. Do tohoto domu, do pokoje důvěrně známého a přesto cize odtažitého. K dětem, které za tenkou zdí tiše oddychují a ve spánku se jim krabatí rty do křehkých úsměvů.

Do úsměvů, pro které by zaprodala duši samotnému ďáblu.

Hodiny měkce ukrajují noc a přibližují se k ránu.

A pak konečně přijde.

Tiché, ospalé, nejistě postávající na zkřivených nožkách. Ráno! Krásné ráno. To nejkrásnější ze všech.

Anna se zhluboka nadechne. Tak zase jednou překonala svoji malou smrt. Může zase začít žít. Stejně obyčejně jako jindy a přitom jinak.

Děkuji!

Komu? Zač?

Ženské tělo se naposledy zachvěje. Tentokrát však ne strachem. Radost? Úleva? Naděje?

Prohrála duši, ale získala život. Může se ještě pokusit…

O hodně.

Půjde s dětmi na lampionový průvod. Nechtělo se jí. Poslední dobou se cítí tolik unavená… Ale půjde. Protože kdo ví kolik těch možností, jít na obyčejný lampionový průvod, jí ještě život nabídne?

O Radce:

Žiju sama s třemi dětmi, čtyřmi kocoury a psem 🙂 Už 9 rokem pracuji jako knihovnice v knihovně v Klášterci nad Ohří a dělám tu nejúžasnější práci, jakou si jen lze představit pro člověka, který odjakživa žil knihami a příběhy vůbec. Práce s lidmi mě baví a práce s knížkami je něco jako splněný sen. Odjakživa jsem si přála dvě věci – být knihovnicí a spisovatelkou… Obojí se mi splnilo, takže co víc by si člověk od života měl ještě přát? Lásku? Spokojenost? Štěstí? Radost z každého dne? Myslím, že dokonce i tohle už teď mám 😉 Žiji v Perštejně, vlastně odjakživa, jen s krátkou přestávkou, je to místo mého dětství a mládí a ráda jsem se sem po pár letech zase vrátila. Ve volném čase ráda cestuju (když je s kým), píšu (když je co) a čtu (je vždycky co, jen si najít dostatek času, který ale zaměstnaná žena s třemi dětmi jen těžko hledá)… Co vůbec nemusím, je televize. Když potřebuji odreagování, jdu do divadla nebo do kina a když se nenabízí ani jedna z těchto možností, pustím si nějaký film na dvd… Ovšem i to jen velmi sporadicky… Když už volný čas opravdu mám, vítězí kniha.

Foto zdroj: profimedia.cz