Čtení na víkend: Co je to láska

Marie se podívala do zrcadla. Ne, opravdu, nebyl to moc hezký pohled. Kruhy pod očima a obličej, který nikdy nevypadal příliš pěkně… Zkoušela se na sebe usmát, otočit se na stranu, na druhou, ale žádný z těch odrazů v zrcadle ji neuspokojil. Nakonec zrcadlo znechuceně vrátila zpátky na stěnu. A pokrčila rameny. S tím už moc nenadělám, říkala si v duchu. A možná, že na tom ani nezáleží.

Za chvíli přijdou děti. A na těch záleží. Na ničem jiném. Podívala se kolem sebe a povzdychla si. Nikdy to nekončí. Pořád ty samé věci, znova a znova. Kolotoč, který se nikdy nepřestane točit. I když se vám chce zvracet, i když byste rádi na chvilku vystoupili. Kdepak. Zběsilá jízda vám nedovolí vydechnout, odpočinout si, ani váhat. Nikdy se nesmí váhat. Nejlepší je vrhnout se po hlavě vpřed a nekoukat, jestli si natlučete.

Shýbla se a začala sbírat věci poházené po pokoji. Špinavé tepláky, knihy, sponky, hřeben. Několik minut tiše pobíhala sem a tam a v myšlenkách se jí míhaly představy tváře, na kterou chtěla zapomenout.

Zpočátku si myslela, že se z toho zblázní, že zešílí bezmocností a touhou po něčem, co nikdy nedostane. Dny pro ni nic neznamenaly a noci…  V noci se jí dařilo tomu všemu unikat.

„Kéž bys v tý nemocnici chtěla chcípnout!“ řekl jí. Tak dávno. Ale pořád jí ozvěna těch slov hučí v hlavě. Ne umřít. Chcípnout. Ano, tehdy si říkala, že by to asi bylo nejlepší. A možná, že nakonec to i chtěla.  V té chvilce beznaděje – rouhání. Ne… doopravdy přece ne. „Kéž bys…“ bubnuje jí v hlavě. „Kéž, kéž, kéž…“ 

„Kéž bych tenkrát…“ říká si ona a vzpomíná. Už je to tak dávno. Tehdy přece věděla, že je něco špatně. Že takhle se to nedělá. Svatba. A všechno to kolem. Ještě týden před svatbou si říkala… Ne, nic neříkala. Jen ji obcházelo vědomí, že dělá chybu. Ano, ale kdyby se tehdy rozhodla jinak – byly by tu? Ty tváře, které k ní dychtivě vzhlíží a čekají, co dobrého bude k večeři nebo jestli jim promine, že zase neposlechly, toho dne už nejméně po sté… A ví, v těch chvílích opravdu ví, že kdyby měla tu možnost všechno vrátit, změnit, opravit – ne, nechala by to tak.

Protože na ní nezáleží. Jen na dětech. A kdyby přece jen… kdyby snad volila jinak? Už si to neumí představit. Jiný život, snad s jinými dětmi? Ne, to přece nejde.

Bohužel k životu s dětmi patří i táta. A ony ho mají rády. Jestli je má rád i on – no ano, asi má. Marie si netroufá říct, jak je to ve skutečnosti. Člověk, který dokáže říct věci, které by se říkat neměly… Člověk, který… Marie pevně semkne rty k sobě a zavře oči. Nepořádek mizí. Představy tváře, kterou marně zahání, též. Nic. Jen bílo. Sníh. Sníh a teplo. A Marie se usmívá. Sníh přece studí! Někde v dálce, někdo, volá.

„Mami! Mami!“ „Jste vzhůru?“ Je vzhůru? Marie sebou prudce cukne a procitá. Všude bílo. Sníh. Ne, to ty bílé zdi. Popleteně zírá do rozpíjející se tváře.

 „Kéž bys tam chtěla chcípnout!“ slyší hlas z dálky. A v té chvíli si uvědomuje, že žije. Oči se jí zavírají, místo hlasů slyší jen sílící šum. „Jste vzhůru?“ Usmívá se. Je vzhůru.

Pokoj se srovná, Marie potřese hlavou a zamrká. Ty představy, už zase. A ještě neuklidila. Trhne sebou, když náhle zazvoní zvonek. A pak už nemá čas na žádné myšlenky. Vřítí se dovnitř, jeden, druhý, kocour… „Vyhoď to kotě!“ nařizuje Marie chlapci, který svírá v náručí odrostlé kotě a zarytě špulí rty. „Budu si s ním hrát,“ oznamuje jí. „Dobře,“ rezignuje žena. „Ale hlídej ho. Ať neposvačí.“ 

Modrošedá andulka, která by se snadno mohla stát kocouří svačinou, se důvěřivě prochází v kuchyni po lině. Marie váhá, ale pohled na syna, který sedí v křesle a hladí spokojené kotě, ji přesvědčí. Dobře. Snad pro jednou…

Vezme do náruče dva komínky vyžehleného prádla a nese je do ložnice. „Hlídej to kotě!“ připomíná synovi. Ve dveřích do ložnice pootočí hlavu a křikne: „Víš, co? Radši ho vyhoď!“ A předtucha ji nenechává v klidu, ani když prádlo rovná do skříně. „Honzíku! Hlídáš to kotě?!“ křičí ještě dvakrát. A ve chvíli, kdy se rozhodne, že se půjde pro jistotu přesvědčit, se ozve  křik: „Mami! Mami!!“ Marie upustí prádlo na zem a vyřítí se ze dveří. Dva, tři kroky… kotě se krčí u dveří, v tlamě svírá bezvládné tělíčko modrošedé andulky. „Ty! Ty!“

Bezmoc svírá Mariino hrdlo. Pták se na ni podívá zakalenýma očima. Je po všem. Bolest, bezmoc, vztek, to všechno se jí hromadí pod kůží a hrozí, že ji to roztrhá. Dlaní vypráší kotěti kožich. „To se dělá?! To se dělá?!“ Kotě letí v šíleném tempu ze dveří, vyděšené oči, skrčené tělíčko. Už v té chvíli cítí Marie výčitky. Ale pořád to bolí. Pořád to strašně bolí. „Proč jsi mě neposlechl? Proč?!“ křičí na syna. „Kdybys jen jednou, jedenkrát poslechl! Jednou…“

Později se Marie zavře do koupelny. Kdyby jen nespoléhala na to, že syn kotě pohlídá. Kdyby ho jen sama vyhodila. Kdyby… Všechna ta bezmocná kdyby! Andulce to život nevrátí. Čas nejde vrátit. Nejde změnit to, co už se stalo. Nejde to napravit. Marie pláče a pláče.

„Jste vzhůru?“ Neodpovídá. Dívá se do té cizí, rozmazané tváře a říká si: Jsem? „Kéž bys…“ slyší a hned ji napadá: „Kéž bych…“

Čas nejde vrátit. Tolik vynálezů už člověk vymyslel. Všechny ty vymoženosti, rádio, televize, rakety, telefony, ale čas, ten je pořád stejný. Neměnný.  Obchází nás a často si asi říká, že s námi má příliš velkou trpělivost.

Marie slyší zvonek. Děti. Oči se jí na okamžik rozjasní. Čas nejde vrátit. Dobře. Ale můžeme se naučit s ním lépe vycházet. Žít tak, abychom se nemuseli chtít vracet. A když, tak jen na maličký okamžik. Žít…

„Ano, jsem vzhůru,“ šeptá Marie a ví, že kdysi dávno si vybrala. Možná, že špatně. Ale něco dobrého jí ta volba taky přinesla. „Kéž bys tak chtěla…“ A Marie ví, že chce. Chce žít.

Kéž by… některé věci byly jinak. Ale to zas… to by tu nebyly děti. Možná si s ní čas pohrává a čeká, kdy se vzchopí a začne bojovat. Možná to je jen cesta, po které právě teď musí přejít. A možná na jejím konci… Představa tváře, kterou by chtěla vídat ve snech, mizí. Noci pro ni už nic neznamenají. A dny? Kéž by!

O Radce:

Žiju sama s třemi dětmi, čtyřmi kocoury a psem 🙂 Už 9 rokem pracuji jako knihovnice v knihovně v Klášterci nad Ohří a dělám tu nejúžasnější práci, jakou si jen lze představit pro člověka, který odjakživa žil knihami a příběhy vůbec. Práce s lidmi mě baví a práce s knížkami je něco jako splněný sen. Odjakživa jsem si přála dvě věci – být knihovnicí a spisovatelkou… Obojí se mi splnilo, takže co víc by si člověk od života měl ještě přát? Lásku? Spokojenost? Štěstí? Radost z každého dne? Myslím, že dokonce i tohle už teď mám 😉 Žiji v Perštejně, vlastně odjakživa, jen s krátkou přestávkou, je to místo mého dětství a mládí a ráda jsem se sem po pár letech zase vrátila. Ve volném čase ráda cestuju (když je s kým), píšu (když je co) a čtu (je vždycky co, jen si najít dostatek času, který ale zaměstnaná žena s třemi dětmi jen těžko hledá)… Co vůbec nemusím, je televize. Když potřebuji odreagování, jdu do divadla nebo do kina a když se nenabízí ani jedna z těchto možností, pustím si nějaký film na dvd… Ovšem i to jen velmi sporadicky… Když už volný čas opravdu mám, vítězí kniha.

Foto zdroj: profimedia.cz