Čtenářský příběh: Naše svatební story

Můj bratr se nikdy – nebo alespoň od doby, kdy začal trochu pobírat rozum – netajil názorem na ženské pokolení a hrdě se hlásil ke svým „spolubojovníkům za svobodu“. Což v praxi znamená, že na ženění měl stejně vyhraněný názor jako na ženy. Nejdřív to všichni z rodiny brali s rezervou, ale když se bratrovi přehoupla třicítka, pomalu začalo jít do tuhého a obávali jsme se, že si své staromládenectví skutečně hodlá užívat až do konce života. Hlavně moje maminka lomila rukama, že od bratra se vnoučat už asi nedočká a bude se muset spokojit „jen“ s vnoučaty ode mě.

Postupem doby nám všem střídavě svítala a zase zhasínala naděje, že brácha změní na ženění názor. Ne že by neměl žádné známosti – jen prostě každá pravidelně končila rozchodem a ne žádnou svatbou.  Vždycky se našel důvod, proč zůstat sám: jedna potenciální manželka neuměla vařit, druhá po něm vyžadovala, aby přestal kouřit a třetí nevoněl jeho oblíbený pivní mok a nestačilo jí, že kvůli ní se ho téměř vzdal. Prostě když přešla prvotní zamilovanost, přišlo vystřízlivění a s ním rozchod od stolu i lože. Poté vždy následovalo období, kdy si opět užíval radostí spojených s nově nabytou svobodou a na žádnou další známost neměl dlouho ani pomyšlení.

článek

Léta běžela, moje děti dávno začaly chodit do školky, potom do školy a u bratra se stále žádná touha po rodině nedostavovala. Asi mu netikaly hodiny… Ale jak jistě správně tušíte – nebo si pamatujete z úvodu – jednoho dne došlo i na něj. Delší dobu se mu dařilo tajit, že má novou známost. Až najednou oznámil, že svoji lásku přivede představit k nedělnímu obědu. Dostavili jsme se všichni a s napětím očekávali, která slečna mu stojí za oficiální představení rodině. Nastala „hodina H“ a oba se objevili ve dveřích. První minuty probíhaly trochu rozpačitě, ale netrvalo dlouho a ostýchavost jeho milé byla pryč. Nedalo na sebe ani čekat bráchovo přiznání, že bude chystat svatbu! Dozvěděli jsme se, že se znají už několik měsíců a řekli si, že svatba bude do roka a do dne.

Najednou nabralo všechno poměrně rychlý spád: seznámení s rodiči nevěsty a několik týdnů příprav; všechno utíkalo jako voda. Svatba byla naplánovaná, úkoly rozdané. V osudný den se měly obě rodiny sejít na určeném místě, odkud měla vyjet svatební kolona aut. Když dorazila naše rodina, volal zoufalý bratr – byl v květinářství, kde mu zapomněli připravit objednanou svatební kytici…Situaci zachránila známá naší mamky, která narychlo dokázala uvázat kytici „náhradní“, ale stejně krásnou. Ovšem když brácha dorazil s pugétem, ještě stále jsme čekali na příjezd nevěstiných rodičů a příbuzných – a samozřejmě na samotnou nevěstu. Čas ubíhal a začali jsme žhavit telefony. Jak se ukázalo, obě rodiny se špatně domluvily a čekaly každá jinde… Nakonec na poslední chvíli vyjely kolony dvě a jen jsme doufali, že se všichni sejdeme tam, kde máme. Naše strana vyjela vyzdobená svatebními stužkami na slavnostním oblečení, druhá strana se stužek dočkala až na radnici, kdy jsme si je v rychlosti připínali téměř každý každému. Otřela se zpocená čela, oddechli jsme si a obřad mohl začít.

článek

Okroužkovaní novomanželé po focení nasedli do připravené limuzíny – a skoro by odjeli, kdyby auto najednou nevypovědělo službu. Zmatky nastaly nanovo. Nakonec se nám podařilo nějakým zázrakem všem nasednout do aut a dojet na místo hostiny, která měla proběhnout na domácí půdě (tedy na připravené zahradě). Po nějaké době si někdo (a myslím, že ženich to nebyl) všiml, že chybí novomanželka. Ukázalo se, že když opadly všechny nervy, asi jí ten její slavnostní den natolik zmohl, že uvnitř v domě usnula. Postupně jsme tedy zanechali novomanžele jejich osudu a odjeli do svých domovů.

Druhý den můj už ženatý bratr s manželkou odlétal na svatební cestu. A naše maminka se po devíti měsících dočkala svého třetího vnoučete – tedy vlastně vnučky!

Foto zdroj: profimedia.cz