Co když nemáme nic společného?
Protiklady se možná přitahují, je ale možné na nich vybudovat trvalý vztah? Není vhodnější sednout si ke stejné „vráně“? Následující čtenářský příběh nám předkládá látku k úvaze…
Zdroj: archiv redakce„Přítele jsem si vzala hned po pár měsících vztahu. Čekali jsme neplánovaně miminko, a v tu chvíli mi to připadalo nejlepší řešení,“ píše Vlaďka (31). „Beztak mi táhlo na třicítku, měla jsem pocit ujíždějícího vlaku, a dítě potřebuje rodinu. Po třech letech ale na to koukám z jiné stránky. Vzali jsme se, jsme tady pro malého, muž chodí do práce, já s prckem na pískoviště, vzorná rodinka, jak má být. Nepoznali byste, že je něco v nepořádku. Přesto mě cosi hryže. Připadám si sama. S manželem nemáme kromě dítěte jediné téma, o kterém bychom se mohli večer bavit. Vyřešíme základní domácí povinnosti, najíme se (děkuju, bylo to moc dobré), a tím naše konverzace zhasne. Manžel si sedne k počítači a já si pustím film. To jsou naše rodinné večery.
Dřív jsem v létě jezdívala ráda pod stan. Nebo k vodě, k moři, na Šumavu do lesů. Teď už trčím třetí léto v Praze a kdyby rodiče neměli chalupu, vůbec bych se s malým nedostala na čerstvý vzduch. Manžela společná dovolená neláká. K moři jet nehodlá, protože je to pro něj nuda. Rád sportuje, potřebuje být pořád v pohybu. Věčně na kole, na tenise, v posilovně. Na italské riviéře by prý byla posilovna moc drahá a sedět deset dní na písku nebude. Doporučil mi, abych jela na dovolenou s maminkou, když mám moře tolik ráda. Jenomže to není ono. Chtěla bych se po pláži procházet s ním, ne se svojí mámou. Tohle on v životě nepochopí.
[[related]]
Když tak nad tím přemýšlím, nenacházím jedinou nit, která by nás spojovala. Každý se pohybujeme v jiné společnosti – moji přátelé jsou spíš bohémské typy, věčně mladí a pro každou blbost, zatímco manželovi kolegové působí jako usedlí kravaťáci, hlavu plnou čísel a hypoték. Ani bychom je nemohli vzájemně seznámit.
Vedle manžela si připadám svázaně. Máme sice dítě, které miluju nade všechno, ale připadá mi, že to nestačí k tomu, aby spolu dva lidé šťastně fungovali. Je to ode mě možná sobecké uvažování, ale manžel kompromisy dělat nebude. A pokud mám na dovolenou jezdit s mámou a po večerech se bavit s kamarádkou, na co potom vůbec potřebuju manžela? Bojím se udělat rázný krok, ale když ho neudělám, třeba bych si to jednoho dne vyčítala… Budu vděčná za každý názor.“
