Čarodějka – 2. díl

-2-

Abatyše si bystrou dívku velmi oblíbila, a tak jí navrhla malou procházku po zahradě. Dívce zrůžověla líčka a na tváři se jí usadil šťastný úsměv. Posadila se na dřevěnou lavičku a pozorovala sestry při práci. Okopávaly záhonky všech možných druhů bylinek a koření, zalévaly zeleninu a vytrhávaly plevel okolo květin určených do váz u oltářů.
„Je tu krásně“, vydechla a vychutnávala si příjemný chlad brzkého rána.
„Matko, řekněte, jak dlouho tady mohu zůstat? Já…nevím kam jít“, hlas jí ztichl v očekávání odpovědi.
„ Ale dítě, nikdo tě přece odsud nevyhání, jsi v Božím domě, a ten je otevřen všem lidem dobrého srdce. Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Upravíme ti nějaké šaty a pokud budeš dbát našich zvyků, můžeme tady všechny spokojeně žít a pomáhat“.
Dívka stiskla z vděčnosti abatyši ruku a prosebně vzhlédla:,,Dejte mi nějakou práci, jsem už unavená z přemýšlení o své minulosti. Chtěla bych být užitečná“.
Abatyše po delším přemítání souhlasila, a tak se obě odebraly do provizorní nemocnice, která byla součástí starého křídla kláštera. Už od dveří je přivítal neskutečný puch, který se stupňoval, jak procházely uličkami plnými lůžek. Vlhké zdi kláštera, plíseň okolo oken, zpocená těla umírajících, pach krve, to vše připomínalo spíše peklo než nemocnici. Abatyše zahlédla úlek na dívčině obličeji, stiskla jí ruku a vedla dál. Došly až na samý konec místnosti, kde se zastavily u lůžka asi dvanáctiletého chlapce. Dívce se stáhlo hrdlo, když viděla dítě s do krve rozpraskanými rty zmítat se v horečkách. S otázkou v očích pohlédla na abatyši. Ta poklekla k chlapci a snažila se do něho dostat alespoň trochu chladivé vody. Chlapec sebou však házel, a tak mu aspoň pokropila rty a otřela vlhkým hadrem čelo.
„Tady je nás zapotřebí. Takových, jako je on, je v okolních vesnicích stovky. Nemáme pro ně místo a i kdybychom měly, není nás dost, abychom zvládaly o ně pečovat. Pokud tvá nabídka stále platí a myslelas ji opravdu vážně, pak ji ráda přijmu a naučím tě vše potřebné. Pokud sis to ale rozmyslela, nebudu tě soudit.“
Dívka zavrtěla hlavou a usmála se. Udělala místo, aby abatyše mohla vstát a sama si k chlapci sedla. Vzala do ruky pohár s vodou a snažila se zmítajícího chlapce uklidnit tím, že na něho potichu mluvila.
Chlapec se otočil za hlasem a nechal se pohladit. Abatyše moc dobře věděla, že by dívka nikdy nepřiznala, že dostala strach. Ani k ní samotné nepřicházely drahocenné zkušenosti lehce. Častokrát plakala a nevěděla, jak dál. Rozhodla se však, že si dívka svou vlastní cestu musí vybojovat sama a proto se rozloučila s povzbuzujícími slovy a odešla.

Prošla dlouhou chodbou přes zahradu do malé kaple. Tam ji ale z motliteb vyrušila sestra Anna, která jí oznámila příjezd očekávaného posla.
„Uveď ho do přijímacího salónku a řekni kuchařce ať mu připraví něco k jídlu. A štolbovi vyřiď, ať se postará o koně!“
Abatyše spěchala do přijímacího salónku s velkým očekáváním. Minulost té dívky ji velmi zajímala a také si dokázala představit, jak se asi její rodina strachuje.
Posel však nepřinesl dobré zprávy. Projel všechny okolní vesnice a města, ale dívku s dlouhými ebenovými vlasy nikdo nepostrádá. Abatyše byla velmi zklamaná, ale nedala na sobě nic znát. Muže odměnila pencí a propustila. Ten se s díky vzdálil. Ona zatím dál seděla a přemýšlela. Mohla by ještě podniknout nějaké kroky, ale vnitřní hlas ji nabádal, aby s nimi ještě počkala na příhodnější dobu. Tok jejích myšlenek přerušil zvonec svolávající sestry k večerní motlitbě.
Po té se sestry odebraly do jídelny na skromnou večeři, kde s nimi poprvé zasedla ke stolu i tajemná dívka. Některé, se kterými se ještě nesetkala si ji zvídavě prohlížely. Usmála se na ně, a ony okamžitě sklopily oči. Dívka se okolo sebe rozhlédla. Ponurou, chladnou místnost a stůl se skromným jídlem osvětlovaly svíce po obou stranách. Ale sestrám jako by to nevadilo. Hřáli jedna druhou úsměvem a přátelstvím, které je spojovalo. Dívku píchlo u srdce. Cítila, že to nebylo v jejím životě poprvé, co přihlížela něčemu, co neměla. Nenaplněná touha někam patřit se jí zdála až bolestně známá. Zakousla se do ještě teplého chleba a oddala se svým chmurným myšlenkám. Po večeři se všechny odebraly do sálu, kde každý večer zpívaly chorály. Byla to jejich jediná zábava po celodenní práci. Dívka nechtěla sestry rušit a vlastně ani zpívat, proto se vrátila k malému chlapci.

Stála nad jeho malým tělíčkem a tiše polykala slzy. Nemohla se však ubránit zvláštnímu nepochopitelnému pocitu, že možná ví, jak mu pomoci. Vzala ho do náručí a naslouchala jeho těžkému dechu. Horečka neustupovala, ba naopak. Pohladila ho po malém vyhublém hrudníčku. Když přejížděla dlaní přes papírovou kůži, něco jí bolestivě píchlo do dlaně. Sykla a honem se podívala na svou dlaň. Žádná stopa po vpichu. Žádná krev. Zkusila to tedy znovu. Opakovalo se to samé. A pokaždé chlapec vydechl úlevou. Nevěděla co se děje, ale měla pocit, že je to tak správně. Přidržela svou dlaň tedy o něco déle a chlapci citelně klesla teplota. Přestal se chvět a tep se mu o poznání zklidnil. Napadlo ji, že by její ruka mohla být něco jako houba, která nasává nemoc do sebe, ale co teď s ní? Zrak jí padl na svíci opodál. Nerozuměla ničemu z toho co se dělo, ale řekla si, že se nechá vést svým vnitřním instinktem. Přitáhla si tedy svíci blíž a přiložila svou dlaň nad plamen. Po tom ji položila zpět na chlapcův hrudník. Zaklonila hlavu, zavřela oči a vyslala svou první prosbu k Bohu o pomoc při vyléčení chlapce. Potom znovu nastavila dlaň nad plamen. Zvláštní, ani to nepálilo. Cítila spíš chlad a jakoby jí něco neviditelného štípalo do kůže. Podívala se na chlapce a zjistila, že se dívá do jeho nebesky modrých očí. Usmál se a vděčně jí stiskl ruku. Dívka si oddechla a právě v tom okamžiku jí došlo, že ač je to neuvěřitelné, vyléčila na smrt nemocného chlapce.

Uvědomila si, že ji někdo pozoruje, zvedla tedy hlavu a setkala se s pohledem jedné ze sester. Ta se tvářila velmi vylekaně, chvíli na ni a chlapce zírala a nakonec utekla.
„Matko Představená, Matko představená….“
Marie Kristina prudce otevřela dveře a dívku zastavila.
„Co tady takhle křičíš? Je pozdě, probudila bys i samotného Satana!“
„Matko to musíte vidět!“ chrlila ze sebe sestra a celou dobu se křižovala. ,,Pojďte se mnou. Je to ďáblice! Já to všechno viděla!“ Sestra táhla Matku představenou za rukáv a nepřestávala hudrovat.

Celý román ke stažení zde