Jak (ne)vydělat prachy, když vám je někdo strká pod nos

Bylo to na Můstku, šla jsem směrem na Václavák, a v opačném směru jsem minula takového úplně obyčejného chlápka. Všimla jsem si, že si mě trochu prohlídnul, ale vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost.
On zjevně ano, protože se za chvíli vynořil vedle mě a říká: „Dobrý den, slečno, vy jste taková sympatická, nešla byste na oběd?“
To mě pobavilo, a tak jsem mu zcela upřímně řekla, že je to od něj moc milé, že se mi to ještě nestalo, aby mě někdo zastavil na chodníku a zval na rande, ale že jsem šťastně zadaná, tak pěkně děkuju. A ať má hezký den.

A už jsem vyrazila dál, ale on se nevzdával. Opravdu byste nešla? Vy jste taková sympatická. Moc vám to sluší, nemohl bych si vás aspoň vyfotit?
To už jsem se začala hlasitě smát a na otázku, k čemu mu ta fotka bude, jen pokrčil rameny, že pro něj. Vytáhnul telefon, aby si mě cvaknul, já se smála a šla dál a loučila se s ním několikrát, ale on kráčel stále vedle mě, v uctivé vzdálenosti a přemlouval mě na ten oběd.

Když jsem znovu odmítla, tak přišla ta bizarní část celého příběhu.

„Máte moc hezké rukavice. Neprodala byste mi je?“
„Cha cha cha cha cha, ne, děkuju, myslím, že si je nechám :-)“ – říkám já, a rozhlížím se, jestli někde neuvidím nějakou pochechtávající se skupinku, nebo někoho s kamerou.
„Já to myslím vážne, já bych vám je zaplatil, třeba za 1500?“
„A co s nima budete dělat???“
„Já je sbírám. Opravdu! Někdo sbírá známky, někdo rukavice. A takovýhle ještě nemám.“
„To si ze mě děláte legraci…“
„Nedělám, fakt, tak za dva tisíce? Nebo za kolik byste mi je prodala? Řekněte si.“
„Počkejte, to jako takhle zastavujete holky na ulici a kupujete od nich rukavice?“
„No, ne že bych to dělal nějak často, asi jenom čtyřikrát jsem to zatím udělal…“
„Cha cha cha cha cha cha“ říkám já.
„Ale opravdu, za kolik byste mi je prodala. Já bych vám dal svoje, ať vám není zima, než si koupíte nové.“ A vytáhnul z kapsy úplně nově vypadající klasické černé pletené rukavice. Jako kdyby je měl připravené.
Já se smála dál. „Děkuju, já myslím, že si nechám tyhle…„
A takhle to pokračovalo ještě drahnou chvíli, než jsem se s ním už asi po páté rozloučila a chystala se vejít do Bontonlandu, když vytáhl peníze z peněženky, dohonil mě a říká:
„Vy si myslíte, že si dělám legraci, já to ale opravdu myslím vážně.“
A natáhnul ruku s dvaapůltisícem. „Opravdu byste mi je neprodala, uděláte mi tím velkou radost.“
Hleděl mi do očí, já jemu taky, a v tu chvíli mi došlo, že si fakt tu legraci nedělá.
„Vy to myslíte vážně.“
„Jo. Naprosto.“

Sundala jsem si jednu tu krásku 🙂 prohlížela si ji, a on mi začal vysvětlovat, že se mu líbí, jak jsou delší, do půl předloktí. Že má všelijaké, ale takovéhle ještě ne. Já jsem přemýšlela, odkud je mám, nemohla jsem si vzpomenout ani kolik stály, ale bylo to asi nějak kolem tří stovek. Vypadaly kožené, ale spíš to byla imitace. No a koukala jsem na ně jak puk a na něj taky tak.

„No… Já vám je snad DÁM, když je to tak důležité!“
„Ale přece mi je nebudete dávat, já je od vás rád koupím.“
A pokud jsem si ty peníze nevzala celou tu dobu, tak tohle, TOHLE je přesně ten moment, kdy jsem si je vzít měla. Nevím, jak jasněji mi to ještě mohl říct… Jenže mě to v té chvíli nedocházelo a z bůhvíjakého důvodu mi to přišlo divné, a tak mu říkám:
„Přece mi za ně nebudete dávat tolik peněz…“
„Tak si vezměte aspoň tu tisícovku, ať si rovnou můžete koupit nové.“
A já ještě pořád trochu mimo: „Tak jooo…“
„A opravdu byste nešla na ten oběd? Jste fakt sympatická.“
„Opravdu ne, děkuju.“
„Tak taky děkuju a mějte se hezky!„
„Jo, vy taky…“

Takže co z toho vyplývá? Že někteří lidé (rozuměj JÁ) nepoznají příležitost k snadnému výdělku, ani kdyby je bacila rovnou do nosu. Namísto abych si řekla o trojku, tak mě musel přemluvit abych si vzala aspoň ten litr. Chlácholím se tím, že jsem byla tak šokovaná, že se mi zastavil mozek, ale abych řekla pravdu, nijak zvlášť mě to neuklidňuje…

Samozřejmě, že první obrázek, který mi vyvstal v hlavě, poté co jsem se přestala pochechtávat, byl jeho večerní program. S asi poněkud rozmazanou fotkou v mobilu a nasazenou rukavičkou… no… každý máme něco. Jestli má díky mě hezký večer, ať si ho užije, musíme si pomáhat 🙂
Protože zkrátka nějak nemůžu uvěřit, že to byl zámožný sběratel doplňků…

Ale kdo ví. Třeba jsem já ta divná, když první, co mě napadne, jsou… ehm… choutky.