Ach ti naši rodičové…
Nedávno mě na ulici popadla za rukáv spolužačka z dětství a bez varování na mě mezi kolemjdoucími začala chrlit svoje trápení.
Nejdříve jsem se chtěla jemně vykroutit a vymluvit, ale když jsem si všimla, jak nezdravě se jí lesknou oči, aniž bych to sama chtěla, místo výmluv jsem jí najednou pozvala na kávu.
Usadily jsme se v nedaleké cukrárně, objednaly si svá kafíčka a chvíli rozpačitě mlčely. Pokusila jsem se tedy navázat na její poslední stížnost, kterou jsem si pamatovala ještě z chodníku a než jsem se nadála, stavidla sedící naproti mně se najednou uvolnila. Vyslechla jsem si smutný příběh o tom, jak její tatínek v důchodovém věku zavolal z jakési chalupy uprostřed hustých lesů, že mu není dobře. Ona vědouc, že když její nezlomný táta telefonuje jen proto, aby oznámil, že mu není dobře, znamená to ve skutečnosti: „ umírám !“, bez okolků vyrazila. Se svým manželem pak strávila neděli hledáním vypůjčené chalupy NĚKDE v brdských hvozdech. Chalupu k večeru našli, tatínka ne. V bolestech se dobelhal k „civilizaci“ , odkud ho do místní nemocnice odvezl lékař neomylně konstatující – infarkt. Tatínek byl po nějaké době z nemocnice šťastně propuštěn i s léky a s poučením, přičemž léky si domů přinesl, ale poučení cestou nejspíš ztratil, protože k velké hrůze své dcery žije dnes stejně nezodpovědně jako dřív.
Chtěla jsem svou dávnou kamarádku zahrnout nejednou radou, jak si má na svého „taťku“ došlápnout, když jsem si náhle uvědomila, že žádnou takovou radu už asi měsíc nemám. Před necelým měsícem se totiž můj vlastní táta tak rozčílil, že skončil v nemocnici s extrémně vysokým tlakem a za to, že byl bez infarktu, vděčí jen tomu, že v létě v zimě jezdí na kole a má tudíž „nadupané“ srdce. A před necelými čtrnácti dny tamtéž skončila i má milá tchýně, rovněž s extrémně vysokým tlakem a náběhem na infarkt, ne však proto, že by se rozčilovala, ale proto, že se dokáže velmi hluboce a naprosto opravdově trápit i kvůli smutné reportáži v televizních novinách. Oba jsou teď už doma, oba mají pilule na snížení krevního tlaku a celý soubor rad, jak žít, aby se v budoucnu vše neopakovalo.
Některé z těch rad jsem udílela i já, ale upřímně řečeno, o jejich smyslu jsem začala pochybovat hned, jak jsem je začala vyslovovat. Když jsem totiž viděla, s jak velkými rozpaky ode mě, třicetiletého „cucáka“, tyto moudrosti ve svých dávno překonaných šedesátinách přijímají, najednou mi to došlo. Ani jeden z nich nemá vysoký krevní tlak z přejídání se cholesterolem, kouření a jiných nectností, oba dva ho mají především ze situací, kterým nedokáží úplně přiměřeně čelit. A nedokáží to proto, že celý jejich život je vedl den po dni k tomu, aby tyto situace prožívali právě tak, jak to v danou chvíli udělali. Řečeno ústy vypravěče filmového Titaniku – všechny naše životní zkušenosti se někdy obrátí proti nám samým.
Víc než pilulky proti vysokému tlaku, by potřebovali pilulky, které by dokázaly změnit jejich vnímání reality a jejich léty naučená schémata chování. Bohužel takové pilulky se zatím ale nevyrábí a já je uvařit také neumím. Proto jsem své dávné kamarádce namísto rad mohla nabídnout jen svou účast, nic víc jsem nemohla dát.
A svému taťkovi a tchýňce? Dokud na světě nebudou léky, které by nám pomohli přijímat život takový, jaký je, zbývá mi jen jedno. Být od nich tak daleko, aby mohli žít svůj život a svoje volby, aniž bych nějak nepříjemně zasahovala do svobody jejich rozhodování, ale zároveň tak blízko, aby nikdy nezůstali úplně sami, ztracení někde v brdských lesích.
